Landor Records LAN 290

Libor Novacek already has a reputation as a fine and sensitive artist. He makes a lovely sound – rounded, mellow, powerful where needed, and never for a moment ugly.

This recording of the first book of Années de pèlerinage begins with a superb account of ‘Chapelle de Guillaume Tell’, the long, slow final crescendo is wonderfully sustained, followed by some ear-bewitching pedalling in ‘Au lac de Wallenstadt’. And Novacek has no problem commanding the great spans of ‘Vallée d’Obermann’, which unfolds with brooding grandeur. 

If you like your Liszt-playing on the thoughtful side, then Novacek’s Années de pèlerinage is worth consideration.

Performance: ****

Sound: ****

Malcolm Hayes

Chopin hätte man sich deutlicher, mit mehr Körper, entscheidener, gezakter in der Diktion kaum vorstellen können. Eine pianistische Leistung auf höchsten Niveau…. Er denkt beim Spielen bis in die kleinste Nuance hinein und verweigert sich konsequent billigen Effekten (Mussorgski).

Passauer Neue Presse 16. 06. 2010

Věroslav Němec

Harmonie 2010/03

….One very significant clue to Novacek’s particular success is discernible in the first piece of the set, Chapelle de Guillaume Tell.

…As one listens to ‘Chapelle de Guillaume Tell’ played by Berman, Brendel or Ciccolini, the mind wanders and the rhetorical gesture, inaccurately rendered, sounds vapid. As Novacek delivers it, we understand, metaphorically speaking, precisely what Liszt is talking about, and exactly why he chose to begin his journey through the marvels of Switzerland in Tell’s chapel.

…Of course many more attributes combine to make Novacek’s Swiss Année so compellingly beautiful. His sense of pace is leisurely and alluring, making the crystal-clear waters of Lac de Wallendstadt, marked Andante placido, not only placid but a veritable balm for the agitated spirit.

…As if all this were not enough, Novacek crowns his Années with the Six Consolations in exquisitely lyrical performances of the utmost sincerity.

…Very highly recommended.

______________

Read the whole article below

______________

International Record Review

by Patrick Rucker

Liszt: Suisse

Années de pèlerinage  Première année, S160, Suisse, Six Consolations, S172
Libor Novacek (piano)
Landor Records LAN290 (full price, 1 hour 19 minutes).

Website:  www.landorrecords.co.uk

Engineer: Tony Faulkner

Producer: Jeremy Hayes
Dates:      November 17th-19th, 2008

Comparisons:
Années de pèlerinage:
Berman (DG) 471 447-2 (1977, three discs)
Brendel (Philips) 462 312-2 (1986, two discs)
Ciccolini (EMI Classics) 3 67906-2 (1982, five discs)
Grimwood (SFZ Music) SFZM0208 (2008, two discs, rev. Mar 2009)
Despite the general familiarity of Années de pèlerinage, it is encountered on recordings and at recitals most frequently in excerpts. In more than 50 years of going to concerts, I’ve heard the first two books ‘Switzerland’ and ‘Italy’ played as a cycle only once, by that intrepid Lisztian Alfred Brendel at a Carnegie Hall recital in the late 1970s. The entire cycle (three books, plus Venezia e Napoli, a supplement to the second volume), has been recorded rarely enough, with the sets of Lazar Berman and Aldo Ciccolini probably best known. Interestingly, neither Brendel nor Bolet assayed the craggy peaks of the third Année in the recording studio. Liszt’s Years of Pilgrimage, brimful with inspired and beautifully realized music, still represents relatively untrammelled territory for artists possessing that special blend of imagination, poetic temperament, emotional range, subtlety, rhetorical eloquence and, of course, supreme technical mastery.

The Prague-born, British-trained pianist Libor Novacek possesses all these qualities in abundance. The warm critical response that greeted his traversal of the second Année: Italie in 2006 (reviewed in January 2007) makes this new release the object of some anticipation. One very significant clue to Novacek’s particular success is discernible in the first piece of the set, Chapelle de Guillaume Tell. Liszt plunges into the piece, simultaneously raising the curtain on the entire set, with a chordal proclamation, Lento, in common time rhythmically notated: quarter rest, quarter, double-dotted quarter, bar line, whole note. This ‘motto’ or kernel from which the entire piece evolves is bound with a legato ligature in both hands. The rhythmic formula is then repeated, except that the legato ligature extends only to the sixteenth, which is then followed by a double bar, and a new legato ligature begins with the long ‘arrival’ chord. Novacek plays this figure exactly as Liszt wrote it, scrupulously observing the phrase shape, and lifting both hands and pedal at the rest. Surely this is not so remarkable!

In fact it is. Lazar Berman plays the same bars, with his characteristically sumptuous tone, without ever lifting the pedal once. Brendel’s voicing of the chords is more sensitive than Berman’s, but he also fails to lift the pedal during the rest. (Perhaps this is one of those instances that Brendel writes about in other contexts, where the pianist gives his audience a ‘visual cue’, by change of demeanour or posture. If so, it’s not surprising that such a visual cue doesn’t translate to a sound recording.) Finally, Aldo Ciccolini does observe the rests surrounding the opening motto but then, inexplicably, drives calmly through the motto’s second iteration, ignoring ligature break and double bar. No room here to expatiate here on fashion trends in music-making. Ciccolini, born in 1925, Berman in 1930 and Brendel in 1931 are of that generation of musicians who came to prominence in the years following the Second World War. With rare exceptions string players and conductors as well as pianists; only the wind players are exempt because they must breathe!  It may be said of them, in the way that nature abhors a vacuum, these musicians abhorred silence, even those silences clearly indicated with rests by the composer.

As one listens to ‘Chapelle de Guillaume Tell’ played by Berman, Brendel or Ciccolini, the mind wanders and the rhetorical gesture, inaccurately rendered, sounds vapid. As Novacek delivers it, we understand, metaphorically speaking, precisely what Liszt is talking about, and exactly why he chose to begin his journey through the marvels of Switzerland in Tell’s chapel. With punctuation restored to the topic sentence of the  paragraph, so to speak, what had seemed desultory and vague stands revealed as an utterance of rare eloquence.

Of course many more attributes combine to make Novacek’s Swiss Année so compellingly beautiful. His sense of pace is leisurely and alluring, making the crystal-clear waters of Lac de Wallendstadt, marked Andante placido, not only placid but a veritable balm for the agitated spirit. Liszt’s evocation of an alpine storm, ‘Orage’, sheds its familiar guise as a piano tour de force, to emerge as the sound portrait of a genuinely terrifying natural phenomenon.

Infinite degrees of pianissimo shadings enhance the simple rusticity of the ‘Pastorale’ and coax the faint sound of distant bells from Geneva as though through a fog. Rhetorical aptness is again the focus in ‘Vallée d’Obermann’, which seems less a case study in the numbness of depression than Obermann’s plaintive search for existential meaning. The most refined blend of legato and secco articulation captures the geysers and spray of ‘Au bord d’un source’ in a dazzling display of light and colour. As if all this were not enough, Novacek crowns his Années with the Six Consolations in exquisitely lyrical performances of the utmost sincerity.

Landor has reproduced Novacek’s healthy, sumptuous sound with great clarity. All three books of Années de pèlerinage, played by Daniel Grimwood on an 1851 Erard piano, has been released recently (it was enthusiastically reviewed by Robert Matthew-Walker in March 2009). Though I’ve not yet heard it, it is probably this recording to which Novacek’s should be compared, rather than to those of his illustrious predecessors, whom he has, in so many ways, already surpassed. Very highly recommended.

________________

Czech translation

Navzdory všeobecné známosti Lisztova cyklu “Léta putování” jsem se setkal na nahrávkách a v recitálech převážně jen s jeho částmi. Chodím na koncerty více jak 50 let a první dvě části „Švýcarsko“ a „Itálie“ hrané jako cyklus jsem slyšel pouze jednou v pozdních 70tých letech v nebojácném provedení Alfrenda Brendela v Carnegie Hall. Celý cyklus (tři svazky, včetně části „Venezia e Napoli“, který je dodatkem druhého dílu) byl nahrán velmi zřídka a nejznámější snímky existují s Lazarem Bermanem a Aldo Ciccolinim. Je zajímavé, že ani Brendel ani Bolet nezkusily v nahrávacím studiu úskalí vrcholů třetího cestovního deníku. Lisztův cyklus „Léta putování“ oplývající inspirací a krásou interpretované hudby, doposud dává relativně neomezené možnosti těm umělcům, kteří vlastní speciální směsici obrazotvornosti, poetického temperamentu, paletu emocí, delikátnost, řečnickou výmluvnost a samozřejmě také nejvyšší technické mistrovství.

V Praze narozený a ve Velké Británii školený klavírista Libor Nováček vlastní všechny tyto kvality ve velkém množství. Vřelý kritický ohlas přineslo jeho líčení druhého roku: „Italie“ z roku 2006 (recenzováno v roce 2007) a nová nahrávka byla zajisté očekávána. Jeden z významných a podstatných klíčů Nováčkova mimořádného úspěchu je rozpoznatelný již v první skladbě cyklu v „Chapelle de Guillaume Tell“. Liszt se noří do díla a současně zdvihá oponu celého cyklu chorálním provoláním – Lento – rytmickou formulí: pauza, čtvrtka, čtvrtka s dvěma tečkami, šestnáctina, notová čára, celá nota. Toto “Motto” nebo jádro na kterém se celý kus vyvíjí je svázán ligaturou v obou rukou. Tato rytmická formule se opakuje, mimo to, že ligatura zasahuje pouze do šestnáctin, které následují do dvojčárky a nová ligatura začíná s dlouhým začátečním akordem. Nováček hraje tuto figuraci přesně tak , jak ji Liszt napsal, úzkostlivě pozorujíc formu fráze a zvedne na konci obě ruce i pedál. Zajisté toto není tak pozoruhodné!

Ve skutečnosti však tomu tak je. Lazar Berman hraje stejné takty svým charakteristickým nádherným tónem, aniž by ani jednou zvedl pedál. Brendelovo vedení hlasů je více senzitivní než Bermanovo, ale i jemu chybí zvednutí pedálu. (Možná, že je to jeden z těch případů, o kterých Brendel píše v jiném kontextu, kde klavírista dává publiku “zrakový pokyn“ chováním nebo pózou. Pokud je tomu tak, nepřekvapuje, že tento vjem nelze zprostředkovat zvukovou nahrávkou). Konečně Aldo Cicollini si všímá dozvuku v úvodním mottu, ale hned nevysvětlitelně, prochází celým druhým opakováním motta a ignoruje ligaturový přelom a dvojčáru. Není zde místo mluvit zeširoka o módních trendech v hudbě. Ciccolini narozen 1925, Berman 1930 a Brendel 1931 byli tou generací hudebníků, která získala vynikající postavení po druhé světové válce. S malými výjimkami hráči na smyčcové nástroje, dirigenti a také pianisté (s výjimkou hráčů na dechové nástroje), se zde musí nadechnout! O tom se musí říci, že příroda nenávidí vzduchoprázdno, avšak tito hudebníci odmítali ticho, i když pauzou skladatel zcela jasně určuje nádech.

Pokud se zaposloucháme do „Chapelle de Guillaume Tell“ hrané Bermanem, Brendelem nebo Cicollinim, mysl bloumá a  řečnické gesto, nepřesně vyjádřené zní duchaprázdně. Tak, jak nám však skladbu Nováček podává, rozumíme obrazně řečeno všemu naprosto přesně co chtěl Liszt doslova vyjádřit. A proč tomu tak je, je ukázáno nádherou Švýcarska v „Chapelle“. Tečkovaný rytmus zmíněný na začátku tohoto článku, jako by nesouvisel a byl vágní, odhaluje však svoje schopnosti a neobyčejnou působivost.

Samozřejmě je zde kombinace mnoha dalších znaků, kterými je Nováčkův cyklus „Léta putování“ nepřekonatelně krásný. Jeho smysl pro tempo je rozvážný a fascinující, činí vody v Lac de Wallendstadt průzračné, Andante placido se vyznačuje nejen poklidem (= placido), ale je skutečným balzámem pro rozechvělou duši. Lisztova evokace alpské bouře v  „Orage“, prostupují lidským zevnějškem jakmile klavír stoupá do forte, tak aby dal najevo, že zvuk vykresluje úžasný přírodní fenomén.

Nekonečné množství pianissimových odstínů vystupňovává prostotu „Pastorale“ a vyluzuje nesmělé a vzdálené ženevské zvony jakoby zakryté mlhou. Je vhodné se zaměřit na část „Vallée d’Obermann“, která není případovou studií o počtu depresí, ale žalostným hledáním lidského bytí. Nejvybroušenější výběr a členění legát a secco zachycuje gejzíry a vodní spršky v části „U pramene“, které si pohrávají se světlem a barvami. A jako by tomu nebylo dost, korunuje Nováček svá „Léta putování“ navíc „6 Útěchami“ ve znamenitě lyrickém podání a s krajní upřímností.

Landor zaznamenal a umocnil s velkou čistotou Nováčkův zdravý a přepychový zvuk. Všechny tři svazky „Années de pèlerinage“, hrané Danielem Grimwoodem na nástroj Erard z roku 1851 které nedávno vyšly, byly nadšeně recenzovány Robert Matthew-Walkerem v březnu 2009. Ačkoliv jsem je ještě neslyšel, bude to nahrávka se kterou by měla být Nováčkova spíše srovnávána, než s proslulými předchůdci, které Nováček v mnoha směrech překonává. Velmi vřele doporučuji.

Engineer: Tony Faulkner

Producer: Jeremy Hayes
Dates: November 17th -19th, 2008

Srovnání:
Années de pèlerinage:
Berman (DG) 471 447-2 (1977, three discs)
Brendel (Philips) 462 312-2 (1986, two discs)
Ciccolini (EMI Classics) 3 67906-2 (1982, five discs)
Grimwood (SFZ Music) SFZM0208 (2008, two discs, rev. Mar 2009)

Thursday 11 March 2010

by Tim Ashley

The young Czech pianist Libor Novacek’s recording of the second, Italian book of Liszt’s Années de Pèlerinage brought him to everyone’s attention when it appeared four years ago, and the release of his version of its earlier, more introverted Swiss companion has long felt overdue. It’s been worth the wait, however. In many respects Novacek is an ideal Liszt interpreter, technically exacting yet aware that the composer’s aim was not so much to push the player to his limits as to expand the piano’s expressive capabilities and the descriptive and narrative possibilities of music. You’re aware of a fine poetic sensibility at work here, yielding breathtaking results in the shorter pieces such as Au Lac de Wallenstadt and Pastorale. Yet Novacek also has the ability to think big when he needs to, so the larger, more discursive pieces such as Vallée d’Obermann never seem shapeless or out of Libor control. The filler is the Consolations, in a performance of exquisite refinement, though darker and less sentimental than most.

http://www.guardian.co.uk/music/2010/mar/11/liszt-annees-de-pelerinage-cd

Nahrávka z  Lisztova cyklu „Léta putování – Itálie“ mladého českého klavíristy Libora, která byla vydána před čtyřmi lety, vzbudila u každého velkou pozornost. Uvedení na trh jeho mladší a více niterné části „Švýcarsko“ bylo dlouhou dobu očekáváno. Na každý pád se toto čekání vyplatilo. V mnoha ohledech je Libor ideálním Lisztovským interpretem. Při  technické náročnosti si je vědom, že skladatel nežene interpreta za své limity, ale že rozvíjí klavíristovy výrazové prostředky k  vyjádření popisného a vyprávěčského obsahu hudbou. Zde si uvědomíte jemnou poetickou citovost díla i plastické a úchvatné vyjádření krátkých částí jako v Au Lac de Wallenstadt a v Pastorale. Přesto má Nováček také schopnost vyjádřit velikost, pokud to dílo vyžaduje. Tak se nikdy nezdají rozsáhlé a rozvláčné části jako Vallée d´Obermann jako beztvaré, nebo bez Liborovy kontroly. Výplní jsou “Útěchy” provedené ve vytříbené noblese i přes jejich  temnější a menší sentimentalitu.